PŘEHLED HISTORIE TOSKÁNSKÉHO PALÁCE
čp. 182/IV, Praha 1-Hradčany

Na parcele pozdějšího paláce Toskánského se ve středověku nacházelo ne méně než 6 měšťanských domů.

1653 v Lobkovickém majetku všechny domy na parcele pozdějšího paláce Thunského, tzn. dům "Pod louběmi" (bývalý majitel Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova), spojené 3 domy při Hradčanském náměstí v majetku Oldřicha Felixe z Lobkovic (nárožní dům v jihovýchodní části bloku, spojené dva domy při náměstí Hradčanském po severní straně výše uvedeného nárožního domu, nárožní dům  severně od předešlého v severovýchodním rohu bloku), dům při západní uličce s posledním záznamem z roku 1597[1].

V březnu 1685 Václav Ferdinand z Lobkovic prodává své domy Michaelu Osvaldovi hraběti Thunovi za sumu 21500 zlatých rýnských a 600 zl. klíčného. Do konce dubna téhož roku se Václav Ferdinand zavázal domy vyklidit.[2]

9. 10. 1685 zasílá Michael Osvald hrabě Thun nákresy stavebních změn svým sousedům Jiřímu Adamovi Bořitovi hraběti z Martinic a kapitule kostela Pražského.[3]

1687 neustálé spory mezi Martinicem a M. O. Thunem ohledně výstavby paláce řeší císař Leopold I. Stavba ještě nezačala.[4]

Počátkem ledna 1688 podává Michael Osvald hrabě Thun nový rozklad, který řeší císař Leopold I. Zmiňuje se, že je již dva roky zdržován ve stavbě. Důležitým momentem sporu bylo potvrzení o zakoupení hr. Thunem uličky přiléhající k bloku Thunského paláce.[5]

8. 4. 1690 vydává císař Leopold I. konečné rozhodnutí: potvrzuje koupi uličky
a povoluje stavbu.

11. 1. 1695 dle komise, která se sešla na žádost hr. Thuna, byl palác stále nedokončen.[6]

1690 umírá M. O. Thun, ve stavbě pokračuje jeho mladší bratr Romedius Konstantin hrabě Thun.

1695 pokračují spory se sousedem Martinicem ohledně výstavby západní části paláce. Dle popisu stavební komise, která se sešla dne 11. 1. 1695 na žádost hraběte Thuna, byl palác stále ještě nedokončen.

1706 Palác připadl dědictvím dceři M. O. Thuna Eleonoře Barboře Kateřině kněžně z Liechtenštejna. Tehdy byl dům odhadnut na 36 000 zl. r.[7]

1718 prodala kněžna Eleonora Liechtensteinová zděděný palác Marii Anně Františce velkokněžně Toskánské rozené vévodkyni Sachsen-Lauernburkové, manželce posledního toskánského vévody z rodu Medici, Jana Gastona II. (†1737).[8] Velkokněžna Toskánská zaplatila za palác včetně klíčného a s vyjímkou mobilií 20000 zl. r. Je pravděpodobné, že do odhadní ceny z roku 1706 bylo pojato i tehdejší zařízení paláce.[9]

1726 palác zapsán ve Visitačních tabelách jako majetek velkovévodkyně Toskánské.[10]

1741 závětí odkazuje Anna Marie Františka velkovévodkyně Toskánská veškerý majetek své jediné dceři z prvního manželství Marii Anně Karolíně Luise Františce vévodkyni Bavorské rozené falckraběnce Rýnské, provdané za vévodu Bavorského.[11]

1743 je Marie Anna vévodkyně Bavorská vypovězena Marií Terezií z českých zemí. Palác i panství však i nadále zůstaly v majetku vévodů Bavorských až do roku 1770.[12]

1770 Klement František de Paula vévoda Bavorský jmenoval v závěti i v kodicillu, který se týkal allodiálních panství v Čechách, dědicem prince Karla ze Zweybrückenu s nástupnickým právem po jeho smrti pro jeho bratra Maxmiliána. Původně měl být univerzálním dědicem kurfiřt Maxmilián Josef a zmíněné ustanovení platilo pro případ, že by Karel zemřel bez mužských potomků.

1784 uzavřena trhová smlouva (zřejmě se neuskutečnila) mezi Karlem vévodou Pfalz-Zweybrücken jakožto prodávajícím a knížetem Kristiánem Augustem
von Waldeck, kupujícím statky v Českých zemích včetně domu na Hradčanech, za něž mělo být zaplaceno celkem 2 760 000 zl. r.[13]

1798 z deskového vkladu vyplývá, že Karel II. falckrabě rýnský podržel česká panství až do své smrti a pak toto allodium připadlo jeho bratru Maxmiliánovi v souhlase se závětí Klementa Františka vévody Bavorského. Ten pověřil správce Pfalcko-Zweybrückenských domén v Čechách, aby se k dědictví jeho jménem legitimoval a zařídil deskový vklad.[14]

Palác během 18. století ztratil povahu městského šlechtického sídla a stal se centrem správy českých panství bavorských a později vévodů Toskánských. Byly předělovány prostory paláce vkládáním příček, byl zrušen velký sál, do severního křídla bylo vloženo klasicistní podkovovité schodiště.[15]

1803 všechna bavorská panství v Čechách a na Moravě přešla na arciknížete Ferdinanda Habsburského, pozdějšího vévodu Toskánského.[16]

1805 uzavřena státní smlouva obnovená roku 1815 aktem Vídeňského kongresu, podle níž měla řečená česká panství připadnout rakouskému císaři v tom případě, že by velkovévodství Lucca bylo připojeno k velkovévodství Toskánskému.[17] Na základě dotačního instrumentu z roku 1817 se měl v tomto případě stát dědicem těchto panství František Josef Karel, vévoda Zákupský.[18]

1814 v Rolle zapsán jako majitel paláce stále velkovévoda Würzburský.[19]

1816 dle popisu ve Výkazu domovní pochozí komise je patrné, že v paláci sídlila centrální správa českých panství, získaných Annou Marií Františkou velkovévodkyní Toskánskou.[20]

1847 majitelem bavorských panství v Čechách a tedy i paláce Toskánského se stal v souhlase se smlouvou z roku 1805 Ferdinand V. Dobrotivý, který obé podržel jako své soukromé vlastnictví i po své abdikaci roku 1843.

1849 byl Ferdinandu V. Dobrotivému palác vložen do desk zemských.[21]

1857 byl vyměněn krov nad domem "Pod louběmi". Zároveň byly odstraněny oba renesanční štíty.[22]

1875 po smrti Ferd. V. Dobrotivého tohoto roku přešel na základě dědického zmocnění - stále jako allodium - do majetku císaře Františka Josefa.[23]

1875 palác v majetku císaře Františka Josefa.

1918 přešel palác do vlastnictví Československé republiky.

1941–43 probíhaly rozsáhlé úpravy paláce dle projektu profesora B. Kozáka. Ve východním křídle v obou patrech byly vyměněny příčky, byly přeloženy vstupní otvory ve všech křídlech. Dispozice paláce nebyla v hlavních zdech narušena.[24]